Narozen 3. 10. 1936 v Holicích. Jeho dětství poznamenal zábor Sudet v roce 1938, kdy zkrachovala rodinná továrna na boty a otec z obav, že svým židovským původem ohrozí rodinu, spáchal sebevraždu. Po únoru 1948 mu zase "nevhodný třídní původ" znemožnil studium na gymnáziu, absolvoval tedy nejprve v letech 1951-1954 keramickou průmyslovku v Bechyni a teprve pak v letech 1954-1959 režii na DAMU.

Spolu s celým svým ročníkem – včetně Niny Divíškové (* 1936), od roku 1962 své manželky – přešel v roce 1959 do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče, kde působil jako režisér a herec. Poté byl v letech 1965-1974 jednou z osobností profilujících repertoár pražského Činoherního klubu, a to opět herecky i režijně. Pohostinsky, většinou opakovaně, režíroval od konce 60. let i v Národním divadle a na scénách v zahraničí: v norském Oslo, švýcarské Basileji, západoněmeckém Wuppertalu a jugoslávském Zábřehu.

Pokračující normalizace ho v roce 1976 vytlačila zpět do Ostravy (Loutkové divadlo, Státní divadlo), současně režíroval v Liberci, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Chebu, od roku 1976 také v pražském Divadle E. F. Buriana, pak i ve Studiu Bouře, v Divadle Na zábradlí a v Divadle na Vinohradech. Tam přešel od roku 1987 do stálého angažmá jako režisér, zároveň už působil v hereckém souboru Laterny magiky (Černý mnich, Evald Schorm, 1983).V roce 1988 režíroval v Moskvě, od roku 1990 přešel jako režisér do Národního divadla, od roku 1997 se tu uplatňuje jen herecky a režii se věnuje na jiných scénách pražských (Divadlo na Fidlovačce) i mimopražských (České Budějovice, Plzeň, Brno, Ústí nad Labem, Liberec, Olomouc).

V letech 1990-1992 byl poslancem Federálního shromáždění, od roku 1995 je ředitelem Nadace Charty 77, v letech 1996 a 2004 neúspěšně kandidoval do Senátu. Napsal dvě knihy vzpomínkových reminiscencí a esejů: Jedu k mámě (2003), Mírnou oklikou (2005).

Ve filmu se poprvé objevil v epizodě v Krejčíkově Probuzení (1959), hereckou slávu mu zajistila titulní role partyzána Pavla v Kadárově a Klosově filmu Smrt si říká Engelchen (1963). Odtud pokračoval řadou kreací ve filmech Evalda Schorma, Hynka Bočana, Antonína Máši, Františka Vláčila a Václava Gajera, v nichž rezonovaly dobově příznačné, často zcela protikladné charakterové rysy a vlastnosti: siláctví i citová rozervanost, neochvějná víra i ztráta veškerých jistot, primitivismus i okázalé intelektuálství, opravdovost i neskrývaný pragmatismus. Komediální polohu si vyzkoušel ve Vorlíčkově parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. Vznikla ve stejném roce 1967 jako jeho patrně nejkonzistentnější role: řádový rytíř Armin von Heide ve Vláčilově Údolí včel.

V roce 1970 se snímkem Jsem nebe dostal i k filmové režii, v roce 1978 režíroval (se supervizí Evalda Schorma) ještě Město mé naděje a také v něm hrál, oba filmy však zůstaly bez většího ohlasu. Se svou tváří spojenou s českým filmem 60. let zůstal doma za normalizace patnáct let bez větších hereckých příležitostí, tři titulní role dostal v téže době na Slovensku. Změnu přinesla až Vlčí bouda (1986) Věry Chytilové a zejména poslední film Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo (1988). Od 90. let se začal objevovat i ve filmech režisérů mladší a nejmladší generace, už ale jen ve vedlejších rolích (např. v Kolihově Výchově dívek v Čechách, 1997, nebo v Brabcově Boleru, 2004).

Do jeho tvorby patří i režie televizní a zejména množství televizních rolí - např. v Rozhovorech (Evald Schorm, 1969), Albertovi (František Vláčil, 1985), v Mistru Kampanovi (Zdenek Sirový, 1993) a v seriálu Lekár umierajúceho času (Miloslav Luther, 1984). Read more on Last.fm. User-contributed text is available under the Creative Commons By-SA License; additional terms may apply.